Nositelem Moultonovy medaile za rok 2009 se stal vědecký tým, jehož členem byl prof. Ing. Václav Tesař, CSc. , z Ústavu termomechaniky AV ČR. Tým získal ocenění za článek On the design and simulation of an airlift loop bioreactor with microbubble generation by fluidic oscillation publikovaný v časopise Food and Bioproducts Processing, 2009. Toto ocenění uděluje každoročně již od roku 1929 Institut chemického inženýrství (IchemE) za nejlepší vědeckou publikaci v oboru.

Profesor W. Zimmerman z univerzity v Sheffieldu ve Velké Británii přišel s myšlenkou, jak odstranit CO2 z kouřových plynů. Princip spočívá v probublávání škodlivých plynů bioreaktory, kde budou pěstovány řasy (Algae). Ty rozloží CO2 na kyslík a uhlík, který potřebují jako každá rostlina ke stavbě svých těl. Řasy bude možno dále ještě využít jako biomasu k výrobě kapalného paliva.

Úkolem profesora Tesaře v tomto projektu bylo zajistit co největší produktivitu bioreaktoru. Navrhnul a sestavil fluidický oscilátor, který umožňuje vytvářet bubliny CO2 o řád menších rozměrů, než byly doposud vytvářeny. Díky velkému povrchu pro přestup plynu a pomalému pohybu extrémně malých bublinek se dosáhlo podstatně rychlejšího růstu řas a větší produktivity.

Milan Prokop 2.3.2010: Udělení ceny se mně nezdá z energetického hlediska. Jestliže v elektrárně spálím uhlík na CO₂, získám energii, ale musím minimálně stejnou energii dodat zářením řasám, aby fotosyntezou opět oddělily kyslík od uhlíku. Není tedy ekonomicky možné řasám svítit uměle. Musí se využít slunce a tak je potřeba obrovská plocha bioreaktorů. Je to tedy mnohem větší problém, než vyrobit malé bublinky pro zmenšení zařízení. Prunéřov pracuje s výkonem 1050 MW, který se získává hořením uhlíku (též zjednodušeno). Na zemský povrch dopadá energie slunce v zimním dni při zamračené obloze do 100 W na 1 metr čtvereční. Mohu tedy spočítat pouhým vydělením, že potřebuji 10,5 km² na získání potřebné energie na fotosyntézu, aby z CO₂ dokázala uvolnit kyslík. Protože musím ještě zpracovat CO₂ z nočního provozu (patrně v zásobnících), potřebuji v době zimního slunovratu plochu třikrát větší, tedy 31,5km². Vše je přibližné, nejsou uvažovány cesty mezi bioreaktory a účinnost, která by plochu ještě zvětšila. Musíme totiž počítat z velikosti dopadající sluneční energie na zemský povrch právě v zimním období, kdy je největší potřeba elektrické energie a zároveň je krátká doba slunečního svitu. Dny jsou třeba týden pochmurné. Neumím si představit velikost zásobníků CO₂ z produkce elektrárny za pouhou noc. Je i nutné tuto plochu řas sklízet, sušit a především bioreaktory vytápět, jinak řasy zmrznou. Je to celé nereálné, medaile nebyla udělena oprávněně. Mám rád pokrok, takže budu jen rád, pokud se mýlím. Prostě si myslím, že i když je to hezké, nepomůže nějaké naštosování na sebe a umělé svícení. Je to stejně nereálné jako hořením vodíku vyrábět elektřinu a tou pak následně rozkládat vodu opět na vodík s očekáváním, že ještě nějaká energie nebo vodík zbude.